Pražská kavárna chce aby na Malostranském náměstí stál pomník maršála Radeckého. Proti tomu je třeba se rozhodně postavit, protože sluhové habsburského režimu a čeští odrodilci jako Radecký si pomníky v našem hlavním městě rozhodně nezaslouží. Přesto je možné že se jim to podaří, protože málokdo dnes ví, kdo byl Radecký a tedy jeho pomník nevyvolává mezi lidmi odpor. Při vyslovení jména Radecký si lidé vzpomenou maximálně tak na „Radecký marš“ slavný vojenský pochod od Johanna Strausse, a však málokdo dnes ví, kdo byl člověk na jehož počest byl tento pochod složen. Maršál Josef Václav Radecký z Radče byl v první polovině 19 století jedním z hlavních velitelů rakouské armády, proslavil se za napoleonských válek kdy patřil nejschopnější rakouským velitelům. Nedá se říci, že by to byl geniální vojevůdce ale spíše na něj sedí přísloví že byl jednookým králem mezi slepými, protože mezi většinou velmi neschopnými rakouskými generály jednoznačně vynikal. Po napoleonských válkách se stal vrchním velitelem rakouských vojsk v Itálii. Část severní Itálie, především Benátsko a Lombardie byla tehdy součástí Rakouské monarchie. Italové Rakousko nadvládu snášeli velice těžce a často se proti ní bouřili. V roce 1848 vypuklo povstání s cílem vyhnat rakouské utlačovatele a vytvořit jednotný italský stát. Proti povstalcům byla vyslána rakouská armáda pod vedením maršála Radeckého, italští vlastenci byli špatně vyzbrojení, scházel jim výcvik i zkušené velení, a proto byli dobře vyzbrojenou Radeckého armádou poražení. Spravedlivý boj Italů za nezávislost byl tedy na čas poražen a následovaly vojenské tribunály které italské vlastence odsuzovaly k trestu smrti nebo je posílaly do nejhorších rakouských vězení, jako byl brněnský Špilberk. Následovalo 10 let Radeckého vojenské diktatury na severní Itálii, během které se rakouský vojevůdce českého původu stal nejobávanějším a nejnenáviděnějším člověkem v Itálii.
Netrvalo to však dlouho, v roce 1859 devadesátiletý Radecký zemřel a jen několik měsíců poté obyvatelé severní Itálie povstali znovu a tentokrát je vojensky podpořila Francie. Rakouská armáda, které velel sám císař Franz Josef I. byla drtivě poražena v bitvě u Solferina a Itálie tak konečně získala nezávislost.
Radecký sice patřil mezi nejvýznamnější vojevůdce českého původu, nelze ale ani říci české národnosti, protože se cítil být spíše Rakušanem než Čechem, Stavěl se proti tehdy probíhajícímu národnímu obrození a je známý jeho výrok: „Já jsem také Čech, ale nikdo to nemusí vědět“ Tím předešel o dvě století dnešní havlisty a kavárníky, kteří si myslí totéž, byť to neříkají takto veřejně. Proto je pražské kavárně Radecký myšlenkově blízký. Ale tohle jistě není světonázor většiny Čechů, proto se musíme postavit proti tomu, aby mu pražská kavárna postavila pomník. U podobně kontroverzního mariánského sloupu mohli zastánci argumentovat, že to není oslava habsburské monarchie ale panny Marie. Naproti tomu Radeckého pomník na Malostranském náměstí žádný náboženský význam neměl, byl to jen pomník oddanému služebníkovi Habsburků.
Radeckého pomník byl postaven již krátce po jeho smrti a byl odstraněn v roce 1919. Nahradil ho pomník Ernesta Denise, francouzského historika, který sympatizoval s českým bojem za nezávislost a za první světové války se zasadil o to že Francie podpořila vznik nezávislého Československa. Denis, ačkoliv byl Francouz měl k českému národu lepší vztah než odrodilí Češi, jako byl Radecký. Proto ho nacisté nesnášeli a jeho socha byla za války zničena. Pokud tedy má na Malostranském náměstí stát nějaký pomník, měl by to být pomník Denise a ne Radeckého

https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/650453/dalsi-s

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *